JAK PŘEŽÍT CHEMOTERAPII?

Pár rad, které mohou pomoci překonat toto nepříjemné období:

  1. Horkost, nebo-li absence dostatečného množství jinu v těle. Každý týden jsem absolvovala (a stále absolvuji) akupunkturu na klinice tradiční čínské medicíny. Denně jsem za účelem dodání jinu do organismu a za účelem eliminování negativního dopadu chemoterapie na organismus konzumovala houby Cordyceps, Coriolus a Reishi.
  2. Zácpa je dalším velkým problémem osob procházejících chemoterapií. Bohužel skrutová cvičení nejsou řešením. Problém není v tom, že by ve střevech nebyl pohyb. Problém je v nadbytečné horkosti v těle, což znamená, že jsou střeva vysušená a obsah v nich se tedy špatně hýbe nebo se nehýbe. A tak jsem denně konzumovala lžíce zdravých olejů.
  3. Nespavost mě provázela po celou chemoterapii. A tak jsem většinou zasedla k meditaci. V tu dobu jsem objevila kouzlo brzké ranní meditace a pochopila jsem, proč mniši vstávají v brzké ranní hodiny, aby meditovali. Meditovat s probouzející se přírodou a okolím je prostě kouzelné a hluboké.
  4. Ztráta váhy bylo něco, s čím jsem se dosti potýkala. Kamarádky mi věnovaly své oblečení, do kterého se už neměly šanci nikdy dostat. A na mne toto oblečení doslova viselo. Bohužel zde nemám radu. Dobrovolně jsem vyřadila veškerý cukr, také ten skrytý v potravinách, vzdala jsem se vesměs veškerého ovoce, ve kterém je rovněž cukr. Cukr v jakékoli podobě, tedy i ten zdravý, nádory posiluje a vyživuje. Vyřadila jsem veškeré potraviny obsahující lepek, protože lepit střeva bylo opravdu to poslední, co jsem si přála. Rovněž jsem se rozloučila s mlékem a sýry jsem si dopřála pouze výjimečně. A také skoro žádné maso, při jehož zpracování se tělo zakyseluje. Mým cílem bylo omezit zakyselení těla jak jsem jen mohla. Vyřadila jsem černý čaj a kávu a samozřejmě alkohol.
  5. Detoxikace jater bylo něco, o co jsem se zajímala, jelikož játra jsou orgánem, který na chemoterapii trpí opravdu hodně. Detoxikace, například užíváním ostropestřce, mi nebylo doporučeno. Doporučeno bylo detoxikovat až po chemoterapii.
  6. Vitamíny NE! Užívání vitamínů během chemoterapie se nedoporučuje, jelikož by mohly ovlivňovat účinnost chemoterapie vůči nádoru.
  7. Žíly bylo nutné si hýčkat. Před každou dávkou chemoterapie jsem se snažila vypít více než litr tekutin, aby se naředila krev a žíly tak byly vláčnější. Chemoterapie žíly ničí, žíly, jakoby věděly, že chemoterapii nechtějí, a tak občas, hlavně později, musela sestřička mé žíly lovit.
  8. Deprese je průvodním jevem, který chemoterapii doprovází. Chemoterapie je chemická záležitost stejně jako jiné léky nebo drogy, a tak ovlivňuje pochody v našem mozku. A tedy pocity deprese nemusí být nic výjimečného. Důležité je uvědomit si, proč pocity táhnoucí nás dolů přišly, že se nás netýkají, že jsou to jen emoce, které zase odejdou, a nebojovat s nimi. Danou situaci si tedy uvědomit, přijmout a být s ní. Nebojovat.
  9. Sexuální funkce jsou na chemoterapii omezeny. Z důvodu horkosti a suchosti v těle nefungují sliznice. A tak partnerský život lidí, kdy jeden z partnerů prochází chemoterapií, vyžaduje silného, chápajícího a silného partnera. Já naštěstí takového mám. Samozřejmě jsou jiné možnosti, ale věřte, že ani na ty nemá člověk pomyšlení.
  10. Ztrátu vlasů jsem vnímala jako problém pouze na samém začátku. Po první dávce chemoterapie mne má kamarádka ostříhala strojkem na vlasy. Zvolily jsme délku půl centimetru. Dobrou zprávou je, že si lze na holou hlavu zvyknout, a když jsem už mohla nechat vlasy růst, ještě jsem si chvíli hlavu holila, protože jsem si na holou hlavu zvykla a měla ji ráda. Už jsem si nedovedla představit, že budu mít opět vlasy.
  11. Slunce je v období chemoterapie naším nepřítelem. Kůže je zranitelná, ztrácí přirozenou ochranu a krémy, ani nic, co se patlá na kůži a může ucpat póry, nejsou doporučovány. Chemoterapii jsem začala v červenci, kdy bylo opravdu veliké horko. Občas jsem nevěděla, jestli se dřív rozteču zvenku nebo zevnitř.
  12. Cvičení. První polovina chemoterapie, tedy tři měsíce, byla aplikovaná co tři týdny. První týden po aplikaci jsem pouze ležela, seděla, pomyšlení na cvičení, ani to jednoduché, opravdu nebylo. Když uběhl cca týden, věděla jsem, že JSEM ZPĚT. Najednou se mi začalo chtít. Cvičila jsem jemnou jógu, ale někdy mě jemná jóga plynule přenesla do bojovníků, balančních pozic, zkrátka pozic, které asi s lidmi na chemoterapii dělat nebudeme. Vyhýbala jsem se pozicím, které otevírají hrudník, jelikož otevírání hrudníku mi bylo zakázáno. Důvod, aby se rakovinné buňky držely v místě nálezu a při nešťastném pohybu se nedostaly dále do těla.

Druhá část chemoterapie, která trvala rovněž tři měsíce, ale aplikována byla jedenkrát týdně, již nepostihovala ty části těla, které by vyvolávaly nevolnosti. V podstatě jsem nevěděla, že na nějakou chemoterapii chodím. Její dopady byly však jiné. Výhodou bylo, že mi nebylo špatně, a tak jsem mohla praktikovat jógu, kdykoli se mi zachtělo.

OPERACE

Operace měla být provedena zhruba do tří týdnů po ukončení chemoterapie, zřejmě, aby se rakovina při delší promlce nevzpamatovala a nebujela dále. Zároveň operaci muselo předcházet opět vyšetření PET scan, bylo nutné zkontrolovat napadenou uzlinu na pohrudnici.

Dva měsíce před operací jsem se sešla s lékařkou, která mě měla operovat. Účel schůzky byl dohodnout se, jak operaci provedeme. Tehdy jsme se dohodly, že podstoupím oboustrannou mastektomii prsou, tedy oboustranné odebrání prsních žláz. Měla jsem na výběr ze tří možností: oboustranná mastektomie, jednostranná mastektomie, nebo pouze vyjmutí samotného nádoru. Konečné rozhodnutí bylo čistě na mně. Genetické testy vyšly sice negativně, ale pravdou je, že západní medicína zná pouze třináct druhů genetických mutací, ale ví také, že je jich mnohem víc. To, že se můj případ neshodoval ani s jednou ze třinácti známých mutací neznamená, že má nemoc nebyla způsobena geneticky. Rozhodnout se pro oboustrannou mastektomii, která byla jen jednou ze tří možností, nebylo vůbec jednoduché. Ale rozhodnout se tak, jak jsem se rozhodla, mi ulehčil případ Angeliny Jolie, která rovněž prošla oboustrannou mastektomií z preventivních důvodů, a informovala o tom celý svět. Ve chvíli, kdy jsem učinila rozhodnutí, a pak se při té představě strašně moc rozplakala, jsem byla Angelině Jolie neskonale vděčná za její podporu ostatním ženám. Pochopila jsem, jak důležité je sdílet své prožitky.

Byla to má první operace v životě. Nikdy jsem neměla narkózu, nikdy jsem nebyla operována.

Cítila jsem obrovský tlak, který nebyl vůbec příjemný, a sílil. Pak už jsem nevěděla nic.

Návrat do života…  a nový člověk

Je zajímavé, jak pracuje lidská psychika. Myslela jsem si, že až budu uznána za zdravou, po ukončení chemoterapie, po operaci, že budu skákat radostí, že budu šťastná, že ze mne spadne veliký kámen. Ale nebylo tomu tak. Najednou jsem nevěděla, co dělat, co bude, co mne čeká. Nevěděla jsem, jestli se těším na budoucnost nebo jestli se budoucnosti bojím. Za 3/4 roku se událo tolik, kolik jsem nezažila za půl života. Stal se ze mne nový člověk, uvnitř nezůstal kámen na kameni. Nerozuměla jsem své psychice, proč nejsem šťastná, proč se neraduji. Napadaly mne myšlenky typu, co když se nechci doopravdy uzdravit, co když jsem celou dobu jednala pouze pudově? Hned na to přišla myšlenka, že tak přece nesmím přemýšlet, vždyť vím, jak je mysl mocná a umí roztočit velké věci v těle. Vím, že vše, i ty největší změny, začínají myšlenkou. A podobné vnitřní dialogy sama se sebou jsem vedla ještě několik měsíců.

A co ti nejbližší?

Bez váhání mohu říct, že to byla ta nejtěžší a nejšílenější zkušenost, kterou jsem si kdy musela projít. A nejen já. Těžké období prožívají také členové rodiny a přátele. Mohla jsem se přesvědčit, že se všechna pozornost okolí upíná na nemocného, ale na členy rodiny se zapomíná a předpokládá se, že žádnou zvláštní péči nepotřebují. Na svém vlastním prožitku mohu ale potvrdit, že často jsou na tom psychicky hůř partneři a rodiny nemocných, než samotní nemocní.

Zdraví lidé, kteří přijdou do kontaktu s vážně nemocnou osobou, myslím si, že není rozdíl, zda se jedná o rakovinu či jinou vážnou nemoc, často neví, jak reagovat. Často projeví lítost či šok. Ani jedna varianta není pro nemocného v pořádku. Pamatuji si, že pokaždé, když jsem se s podobnou reakcí setkala, bylo to opravdu velice bolestivé. Bolestivé proto, že mi takové situace dopřály hluboké vědomí toho, že jsem vážně nemocná. A tak jsem od jisté chvíle začala okolí informovat o své nemoci prostřednictvím sms, ve kterých jsem rovnou požádala o vyvarování se podobných reakcí. Proto je potřeba se lítosti vůči nemocným vyvarovat a naopak je velmi potřebné nemocného člověka povzbudit, chovat se k němu jako k silnému a nedat najevo lítost či soucit.

JÓGA

Jako u většiny savců je také v člověku zakódován pud přežití. Strach ze smrti, když je člověk vážně nemocný, cestě za uzdravením neprospívá. Naše civilizace je od smrti v jakékoli její podobě uměle oddělena, a tak smrt vnímáme jako něco neznámého a máme z ní jako z neznámého strach.

Věnovat se józe v plné její podobě vnímám jako velmi přínosné, a to z důvodu víry v něco, co nás přesahuje, co nás vede a řídí. Víra, že po smrti to všechno nekončí a naše duše putuje do dalšího zrození mi pomáhala k tomu, abych rozpouštěla strach ze smrti. Zároveň se tvářit, že smrt neexistuje, když jsem se setkávala s informacemi, že ta či ona žena právě zemřela, mi jednoduše nešlo. Proto mi bylo oporou vědomí, že smrt je pouze smrt fyzického těla a duše pokračuje dál.

Nemocní lidé však mohou být nejrůznějších názorů a potřeb. Rovněž jsem se setkala s ženou, která si za celou dobu léčby nepřipustila, že by celá situace mohla dopadnout jinak než dobře. Což je také jedna z možností, se kterou je důležité počítat, a proto není pouze jeden přístup možný. Je tedy vždy dobré zjistit, jaké smýšlení zaujímají pacienti navštěvující lekce ONKO jógy, a podle toho zvolit vhodný přístup.

Smýšlet o rakovině laskavě…

Většina reakcí nemocných lidí vypadá asi takto: “Já tu svini porazím, budu bojovat.” Stejně tak zní rady přátel a rodin nemocných. S tímto nemůžu vůbec souhlasit. Rakovina, stejně jako mnoho jiných nemocí, nepřišla jen tak. Není to bakterie, která na nás skočí a škodí nám. Rakovinu si budujeme sami tím, jak žijeme, jak smýšlíme, jak se stravujeme (což opět souvisí s tím, zda se máme či nemáme rádi), zda trpíme NEsebeláskou a NEsebedůvěrou. Rakovinu si prostě vytvoříme. Ano, mohou být genetické předpoklady k tomu dostat rakovinu. Ale dnešní věda už ví, že geny neřídí náš život. Geny nelze vypnout či zapnout jen tak. Geny jsou určitým předpokladem, se kterým se rodíme na svět, ale to, zda budou či nebudou aktivovány, tak o tom rozhodujeme sami tím, jak žijeme. Máme to tedy v rukou. V knize Vladimíra Kafky jsem přečetla větu, která mě velmi ovlivnila. Zněla asi takto: „Rakovina Vás nepřišla zabít. Je to dáma, která Vás přišla upozornit, že nežijete v souladu se svou duší, že jednáte proti svému dobru.“ A s tím opravdu souhlasím. Nemůžu nenávidět sama sebe. Pak ale nemůžu nenávidět rakovinu. Určitě nenabádám k tomu, abychom ji měli rádi, aby se třeba nerozhodla, že s námi zůstane. Ale nenávist a pocity boje jsou podle mne úplně špatně. Já jsem vždy mluvila tak, že rakovině děkuji a s láskou jí vyprovázím a ráda se s ní rozloučím.

Vina a odpuštění

Neobviňovat ze své nemoci okolí je velice důležité, ale ne každý je toho schopen. Setkala jsem se s lidmi, kteří viděli problém všude kolem, jen nehledali u sebe. I zde jsem byla tolik vděčná józe a tomu, co nás učí. Nesčetněkrát jsem se vedla vnitřní dialog sama se sebou o tom, že jsem si sama z nějakého důvodu vybrala, kam se narodím, že život, který jsem doposud prožila, včetně všech příkoří, jsem si také vybrala sama, že není žádného viníka. Nebylo to a stále není jednoduché, pořád na sobě musím pracovat, pořád je co odpouštět, hlavně sobě. I když si myslím, že mám vše vyřešeno a odpuštěno, vždy mě nějaká má reakce či pocit překvapí.

Relaxace

Rakovina a její léčba jsou nepochybně faktory navozující obrovské vnitřní stresové reakce v těle. Mozek vylučuje stresové hormony a další chemické látky, které tělu neprospívají, proto je relaxace velice důležitou součástí léčby.

Každý den jsem si tedy na chvíli lehla na jogamatku, pustila jsem si hezkou hudbu, často takovou, která ve mne dovedla probudit pláč. Cítila jsem, jak mě pláč čistí a ulevuje, a proto jsem plakala často a hodně. Celý život jsem většinou neuměla plakat, kromě situací, kdy jsem měla opravdu vztek. Byly chvíle, kdy všichni u filmu brečeli a já jsem nechápala, proč brečí, když je to film. A tak jsem si tento deficit vynahrazovala. A relaxovala.

Komunikace s tělem

Naučila jsem se promlouvat ke svým orgánům, buňkám, k samotné rakovině. Děkovala jsem svým orgánům za to, jak pro mne pracují a drží se a prosila, aby byly silné i nadále.

V šavásaně se zavřenými víčky jsem dlouhé minuty pouze pozorovala své tělo, což činím dodnes, pozorovala, kudy proudí dech, všímala jsem si svých fyzických pocitů, zda je někde bolest, sevření, ztuhlost, teplo, chlad apod. Ptala jsem se, co ode mne rakovina žádá, proč přišla, žádala jsem své hluboké nitro, aby mi zaslalo odpověď.

Optimismus vs. pesimismus

Není pro nikoho překvapením, že pesimismus a depresivní nálady nejsou v ničem prospěšné. Mozek vylučuje chemické reakce, které tělu škodí. Naopak při optimistickém přístupu vylučuje mozek chemické látky, které tělo vrací do klidového stavu, který je řízen hlavně parasympatikem, a spouští se tak regenerační mechanismy v těle. Velmi pravdivé je rčení: Víra Tvá Tě uzdraví. Protože optimistické smýšlení spouští tvorbu pozitivních hormonů, které pomáhají k tomu, abychom byli zdraví. U pesimismu je tomu naopak. Proto jsem se snažila smutek sice nezahánět, nebránila jsem se slzám, zároveň jsem se snažila provádět činnosti, které mi dělaly radost, které ve mě vzbuzovaly pocit optimismu, stýkala jsem se co nejvíc s rodinou a přáteli.

Meditace

Meditace se stala mou každodenní součástí. Všechno zlé je k něčemu dobré. Rakovina mě dovedla do takové hloubky, o jaké se mi předtím ani nesnilo.

Dech

Jednoduchá dechová cvičení provázela mou jógovou praxi. Dýchala jsem s vědomím, že detoxikace v buňkách je důležitá a je možná jen za přítomnosti kyslíku v těle. A tak jsem si představovala, co asi probíhá v mém těle při nádechu nebo jak mé buňky na kyslík reagují. Zpětně si myslím, že jsem mohla provádět pránajámy víc.

Afirmace, sankalpy a představy

Podvědomá mysl má mnohem větší sílu než ta vědomá. Uvádí se, že pouze z 5% nás ovlivňuje naše vědomá mysl, zbytek má na svědomí podvědomá mysl. Což není zrovna optimistické v případě, že máme z dětství v podvědomé mysli nastaveny programy, které nám zrovna neprospívají. Je důležité si toto uvědomit předtím, než se rozhodneme pro samoléčbu v případě vážných nemocí. Vědomá mysl nám říká, že se uzdravíme, že jsme silní, ale pokud máme v podvědomé mysli program, že přece my štěstím neoplýváme, že se nám nic moc nedaří, pak podvědomá mysl bude silnější a bude řídit naše (ne)vyléčení. Proto jsem pro opakování afirmací a sankalp. Také jsem si představovala sama sebe v situacích, kdy jsem zdravá. Víra v uzdravení dokáže divy a limity jakýmkoli představám se nekladou.